Detail produktu

Marná léta učednická - Jean AméryJean Améry v úvodu Marných let učednických uvádí, že tato kniha doplňuje dva předchozí svazky esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří životopisný román-esej. O autobiografii v běžném slova smyslu ale nejde. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky v období německé třetí říše, je akcentována reflexe tohoto příběhu. Výrazné je také tíhnutí spíše k subjektivnímu zkoumání doby než k jejímu objektivizujícímu výkladu. Marná léta učednická, zahrnující šest…

Marná léta učednická - Jean AméryJean Améry v úvodu Marných let učednických uvádí, že tato kniha doplňuje dva předchozí svazky esejů Bez viny a bez trestu a O stárnutí, s nimiž tvoří životopisný román-esej. O autobiografii v běžném slova smyslu ale nejde. Víc než životní příběh, poznamenaný trýznivými zážitky v období německé třetí říše, je akcentována reflexe tohoto příběhu. Výrazné je také tíhnutí spíše k subjektivnímu zkoumání doby než k jejímu objektivizujícímu výkladu. Marná léta učednická, zahrnující šest kapitol, jsou svědectvím o intelektuálním vývoji brilantního esejisty Améryho v průběhu zhruba čtyřiceti let. Autor v podstatě chronologicky vypráví o svém rakouském mládí v době před nástupem nacismu a potom o letech strávených ve Vídni po Hitlerově ovládnutí Německa, hodnotí osobnosti jemu blízké i ty, jež s ním duchovně spřízněné nebyly. Už v těchto prvních kapitolách vane z úvah o dějinách a morálce pocit odcizení, který se stává stále mrazivějším. Ve třetí kapitole, zachycující válečná léta a autorův pobyt v emigraci a v internačním táboře, nechává stranou úvahy o holokaustu, a líčí ztrátu iluzí o demokracii. Uvědomuje si, jak chimérický byl jeho vysněný obraz jakési ideální Francie, jejíž porážku vnímá – a stejně tak i selhání inteligence – jako svou osobní prohru. Dvě kapitoly věnuje výrazným myšlenkovým proudům – obsahem jedné jsou úvahy o existencialismu Jeana-Paula Sartra, jímž byl Améry léta fascinován, zatímco druhá polemizuje se strukturalismem. Hořkost zasáhne čtenáře ze stránek kapitoly o autorových návratech do Německa. Reflexe minulosti se tu podle Améryho odvíjí pouze v abstraktní rovině, jako by „ubírala na hrůze tomu, co se stalo. (…) Ten, kdo prožil čtyři desetiletí mezi roky 1930 a 1970 jako učedník života, ducha a dějin, tu stál mimo pravdu a nepravdu, mimo dobro a zlo, bez viny a bez trestu.“ Nedůvěra ve schopnost Němců navázat na někdejší duchovní hodnoty ústí v autorův tragický pocit ztráty identity, pocit cizoty jak v německé kultuře, kam svým původem patřil a jejíž se cítil součástí, tak v té francouzské, kde se necítil doma.