Detail produktu

Na Vltavě v Praze – Jak bylo a jak je - Miroslav HubertTitul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích…

Na Vltavě v Praze – Jak bylo a jak je - Miroslav HubertTitul „Na Vltavě v Praze – jak bylo a jak je“ vyplňuje mezeru mezi naší publikací o lodích a plavbě na střední Vltavě z roku 2008 a knihou o staré plavbě na Vltavě dolní z roku 2006 a to vylíčením dění na pražském úseku Vltavy od 19. století do současnosti. Popisuje nejen nejznámější plavbu osobní, ale i nákladní a sportovní a různá plavidla stojící trvale u vltavských nábřeží. Plavbu doplňují údaje o jezech, náplavkách, nábřežích, přístavech a loděnicích. Pozornost je věnována také časem se měnícímu vztahu Pražanů k jejich řece, českému plaveckému a námořnickému folkloru včetně pozdravu „ahoj“, pražskému spolku Vltavan a současným snahám vedení města i různých podnikatelů pražskou Vltavu opět integrovat do života Pražanů. Bohatá obrazová část knihy určitě potěší čtenáře pražské a vhodně doplní text čtenářům mimopražským. Vedle toho může názorně dokumentovat současnost i čtenářům budoucím. „Mám rád tu řeku“ – tak nazval spisovatel Ota Pavel jednu ze svých půvabných povídek. Není sice zřejmé, zda tou řekou mínil Berounku, Vltavu nad Prahou nebo Lužnici, a také to není důležité. Měl rád všechny, protože na jejich březích byl šťastný. Byl tam klid a mír, kolem líbezné údolí a občas vytáhl z řeky nějakou tu rybu. Totéž by cítil a řekl mnohý Pražan o Vltavě v Praze, i když jistě z jiných důvodů a snad i proto, že se to jaksi tradičně patří. Ptal jsem se jedné staré Pražanky, proč má vlastně Vltavu ráda. A odpověděla stejně – protože na ní, či u ní, byla šťastná. Jako dítě chodila s tatínkem na vltavské nábřeží krmit racky, jako dívka se chodila v létě do Vltavy koupat a v zimě na ni bruslit, jako dospělá jezdila s „partou“ parníkem na výlety a pak ještě řadu let na společenské a taneční plavby, pořádané podnikem, kde byla zaměstnána. Někdo jiný by zase řekl, že byl šťastný, když jezdil se svou dívkou po Vltavě na lodičce z půjčovny, že měl na Vltavě kánoi nebo jiné plavidlo, nebo konečně, už jako starý, že rád vysedával na lavičce na nábřeží, díval se na hemžení lidí na přístavištích parníků a přes Vltavu na Petřín a Hradčany. Takovými a jistě i jinými vzpomínkami a citovými pouty byl leckterý Pražan spjat se svou řekou. Otázkou také je, zda měli Vltavu rádi také ti, kteří z ní žili, pro které byla Vltava „živitelkou“. Ale rád věřím, že vztah plavců na vorech a lodích, pískařů a ledařů, majitelů dřevařských ohrad a štípačů palivového dříví a vůbec všech obyvatel pražského Podskalí a Františku k Vltavě byl citovější, než byl vztah pražských dělníků k továrnám, které jim poskytovaly obživu. A stejně tak i pracovníků četných pražských náplavek, loděnic a přístavů. A chci doufat, že řeku, která je živí, mají rádi také zaměstnanci nynějších četných plavebních podniků. Láskyplný až romantický vztah k Vltavě neměli Pražané samozřejmě ani odjakživa, ani vždy. Kdo by také měl rád jakoukoli vodu, když mu zaplaví sklepy, přízemí a někdy i první patro jeho domu či jeho byt? A to nejen párkrát za život, ale před postavením přehrad na Vltavě velmi často. A navíc, velká voda mnohé připravila o živobytí tím, že odnesla z ohrad naskládané dříví a strhala vory i lodě. Někdy poničila i starobylý kamenný most, kdysi jedinou spojnici pražských měst. Přečetné povodně se zapsaly neblaze do historie Prahy. Kdysi skutečná a opěvovaná láska Pražanů a vůbec Čechů k Vltavě zmizela asi nenávratně v říši národních mýtů a legend. K Vltavě jich pár přijde právě jenom aby krmili labutě, kachny a racky nebo se prošli se psem. Ale těm, kteří milují řeku a pohledy na její břehy, se od srpna 2008 přece jen naskytla možnost prohloubit a rozšířit své zážitky. Je to projížďka dvěma novými přívozy (P 4 a P 5) mezi vltavskými břehy v trvání až dvaceti minut za cenu jízdenky na tramvaj. Dík za tuto možnost městu i provozovateli přívozů! A pro své staré zaměstnance, členy pražského Vltavanu a o plavbu nějak zasloužilé občany pořádá Pražská paroplavební společnost výlet parníkem pod Slapskou přehradu každoročně ke dnům zahájení a ukončení plavební sezony. Také jí patří za to náš dík. Účelem naší knížky není ale naříkat nad tím, co nenávratně odnesly společenské a ekonomické změny a technický pokrok, ale zachytit plavidla a podniky, některá zařízení a konečně i sporty, které vázaly kdysi a váží v současnosti Prahu a Pražany k jejich řece. Vyšlo v roce 2012 v edici Lodě v české minulosti.