Detail produktu

Nikoho nečekám - Karel Škrabal Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal…

Nikoho nečekám - Karel Škrabal Když byl Karel Škrabal součástí nastupující básnické generace, jeho verše četli jen kamarádi. Vyučil se mistrem skvěly´ch sloganů. Jenže pro umělce byl pouhy´ novinář, na literární scénu příliš vulgární, akademikům se jevil jako „zprávař“ a aktivista. Vítrholc musel přijít. Na palubě parníku, ktery´ se měl jmenovat vídrholec (z němčiny, základem druhé části je slovo holz čili dřevo), učinil Karel nejzásadnější manažerská rozhodnutí. Začal číst po klubech, barech a kavárnách. Vydal desku, několik almanachů, několik básnicky´ch sbírek. Hlouběji přilnul k avantgardě a undergroundu. Mezioborovy´ umělecky´ provoz se stal součástí jeho bytosti stejně jako asociace na slova vítr a holy´. Mimochodem podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka byl Vídrholec les na cestě z Českého Brodu do Prahy, ktery´ by´val skry´ší loupežníků. Nechceme by´t ani hezčí, ani lepší. Střežíme tajemství. Obyčejné nezapomenutelné chvíle. Umíme se bavit. Dalibor Maňas Moc se to neví / Vyhrává ten kdo stojí“ utrousí lakonicky Karel Škrabal ve sbírce Nikoho nečekám, protože v předchozím verši „kdekdo běží jako o život“. Trochu to připomíná taoistickou ideu wu-wej: nezasahování, nekonání, nečinnost. Protože „přílišné úsilí brání dosažení cíle“ (Tao-te-ťing). A také to upomíná na epitaf vytesaný na jednom z náhrobků hřbitova v kalifornském San Pedru: „Nesnaž se“ (Don’t try). Pod oním náhrobkem je pochován básník a spisovatel Charles Bukowski. Nejde však o „stání“ ve smyslu odevzdané pasivity. Jde o klid výsostně tvořivý. O odstup od vřavy světa – ale proto, aby ten zběsilý svět bylo možno v básni obejmout. Angažovat se bez angažovanosti, chtělo by se dodat… Rozmáchlá gesta a kosmické fráze u Škrabala nejsou domovem. Protože na psaní básní přeci „stačí trocha úzkosti, zamlžený okno a odstavné parkoviště pro kamiony“. Básník věří výhradně své zkušenosti – a ta je veskrze obyčejná. S ironickou empatií pozoruje a s něžnou břitkostí viděné komentuje. Na nikoho nečeká, ale náruč má doširoka. Jestli mám na Karlových básních něco opravdu rád, pak to, že jim lze věřit. Milan Ohnisko