Detail produktu

Další román švédského nejčtenějšího spisovatele detektivek a thrillerů Jo Nesba a další příběh detektiva Harryho Holea. V jednom bangkockém nevěstinci je nalezen norský velvyslanec v Thajsku. V zádech má nůž a v aktovce pedofilní pornosnímky. V Oslu vypuká na ministerstvu zahraničí panika, neboť velvyslanec měl úzké vazby na norského premiéra. Je bezpodmínečně nutné zabránit politickému skandálu. Opilý Harry Hole se zásobou vitamínu B12 nasedá do letadla, aby sehrál roli užitečného idiota. Jeho úkolem je případ…

Další román švédského nejčtenějšího spisovatele detektivek a thrillerů Jo Nesba a další příběh detektiva Harryho Holea. V jednom bangkockém nevěstinci je nalezen norský velvyslanec v Thajsku. V zádech má nůž a v aktovce pedofilní pornosnímky. V Oslu vypuká na ministerstvu zahraničí panika, neboť velvyslanec měl úzké vazby na norského premiéra. Je bezpodmínečně nutné zabránit politickému skandálu. Opilý Harry Hole se zásobou vitamínu B12 nasedá do letadla, aby sehrál roli užitečného idiota. Jeho úkolem je případ vyřešit, ale přitom se do celé záležitosti co nejméně míchat. Harry se však do takové role vmanipulovat nenechá, a tak se hned po příletu do Bangkoku pouští spolu se svou thajskou kolegyní do vyšetřování. Brzy se ukazuje, že nejde jen o jednu náhodnou vraždu - za zdmi se cosi hemží a šramotí. Cosi, co nesnese denní světlo. Ukázka z první kapitoly: Na semaforu naskočila zelená. Řev aut, motorek a tuk-tuků zesílil natolik, až Dim zahlédla, jak se roztřásly okenní tabulky v Robertson Department Store. Pak se vozidla rozjela a výkladní skříň s dlouhými červenými hedvábnými šaty zmizela ve tmě za nimi. Seděla v taxíku. Ne v přeplněném autobuse nebo ve zrezivělém tuk-tuku, nýbrž v taxíku s klimatizací a se šoférem, který drží pusu. Položila si hlavu na opěrku, snažila se vychutnávat si to. Žádný problém. Kolem se prosmykl moped, dívka objímající zezadu řidiče v červeném tričku a s helmou se sklápěcím hledím jim věnovala prázdný pohled. Pořádně se drž, pomyslela si Dim. Na Rama IV se taxikář zařadil za nákladní automobil, který vyplivoval tak hustý černý dieselový kouř, že nebyla vidět registrační značka vozu. Exhalace byly po průchodu klimatizací zchlazené a téměř bez zápachu. Ovšem jenom téměř. Dim diskrétně zamávala rukou, aby naznačila, co si o tom myslí, řidič mrkl do zpětného zrcátka a přejel jinam. Žádný problém. Nebývalo to vždycky takové. V hospodářství, kde Dim vyrostla, jich bylo šest dívek. Podle otce šest navíc. Když bylo Dim sedm, stáli všichni na cestě ve žlutém prachu a mávali nejstarší sestře odjíždějící na káře po okresní silničce podél hnědého kanálu. Sestra dostala na cestu čisté oblečení, jízdenku na vlak do Bangkoku plus adresu v Patpongu napsanou na rubu vizitky. Brečela jako želva, ačkoli Dim jí mávala tak zuřivě, až měla dojem, že jí snad ruka upadne. Matka hladila Dim po vlasech, vysvětlovala jí, že to není lehké, ale tak hrozné to také není. Sestra přinejmenším nebude muset jezdit od statku ke statku coby kwai, jako to dělávala matka, než se provdala. Navíc miss Wong slíbila, že na ni dohlédne. Otec kýval, vyplivoval mezerami v černých zubech betel a dodal, že farangové v barech dobře platí za čerstvé zboží. Dim nechápala to s tou kwai, nechtěla se však vyptávat. Samozřejmě věděla, že kwai je býk. Její rodina, podobně jako většina rodin z okolních hospodářství, si nemohla dovolit mít vlastního býka, proto si na dobu, kdy se měla orat rýžová políčka, najímala některého z "putovních" býků. Až později se dozvěděla, že dívka, která s putovním býkem chodí, se nazývá také kwai a že její služby jsou součástí pronájmu. Taková byla tradice a dívka, pokud měla štěstí, natrefila na sedláka, který ji chtěl, ještě než příliš zestárla. Když bylo Dim patnáct, zavolal jednoho dne otec její jméno. Brodil se k ní přitom rýžovým polem, slunce v zádech a klobouk v ruce. Neodpověděla okamžitě, napřímila se však, dobře se rozhlédla po zelených stráních kolem maličkého hospodářství, zavřela oči, naslouchala zvuku trubače agami v listí a nasávala vůni eukalyptů a gumovníků. Věděla, že nyní je na řadě ona. V prvním roce bydlela v jedné místnosti společně se třemi dalšími dívkami. Sdílela s nimi všechno: postel, jídlo i oblečení. Zvláště to poslední bylo důležité, protože bez pěkného oblečení se nedali získat nejlepší zákazníci. Naučila se tančit, naučila se usmívat, naučila se rozlišovat, kdo si chce kupovat jenom pití a kdo si chce kupovat sex. Otec předem dohodl s miss Wong, že peníze se budou posílat domů, takže z výdělku toho během prvních let moc neviděla, avšak miss Wong byla spokojená a postupně Dim stále více stranila. Miss Wong měla ke spokojenosti důvod. Dim pracovala tvrdě a zákazníci si kupovali drinky. Miss Wong mohla být ráda, že u ní Dim nadále zůstává, protože několikrát už to bylo jen tak tak. Jednou se s Dim chtěl oženit jistý Japonec, avšak couvl, když si mu řekla o peníze na letenku. Jeden Američan ji vzal do Phúketu, odložil návrat domů a koupil jí diamantový prsten. Den po jeho odjezdu se sesypala. Někteří platili mizerně a posílali ji do hajzlu, jestliže si stěžovala, ostatní žalovali miss Wong, pokud jim nechtěla splnit to, co po ní žádali. Nechápali, že jakmile ji u baru "vykoupí", má už miss Wong svůj podíl v kapse a Dim je svou vlastní paní. Svou vlastní paní. Myslela na červené šaty ve výkladní skříni. Matka měla pravdu - není to snadné, ale tak hrozné to také není. Dim si dokázala udržet nevinný úsměv a veselý smích. To se jim líbilo. Možná právě proto dostala nabídku na práci, kterou Wang Li inzeroval v Thai Rath pod značkou G. R. O. neboli Guest Relation Officer. Wang Li byl malý Číňan velmi tmavé pleti, který provozoval motel ve vzdálenější části Thanon Sukhumvit, a jeho zákazníky tvořili povětšinou cizinci se specifickými přáními, avšak ne natolik specifickými, aby je Dim nedokázala uspokojit. Popravdě řečeno jí tahle práce vyhovovala lépe než věčné tančení v baru. Navíc Wang Li dobře platil. Jedinou nevýhodou bylo, že cesta do motelu z jejího bytu v Banglamphu trvala tak dlouho. Ten zatracený provoz! Fronta vozidel se nehýbala a Dim taxikáři řekla, že si vystoupí, ačkoli to znamenalo, že bude muset přeběhnout šest pruhů, aby se dostala do motelu na opačné straně silnice. Jakmile opustila taxík, vzduch ji objal jako teplý, vlhký ručník. Vyhlížela mezeru mezi vozy a přitom si přidržovala ruku před ústy, přestože jí bylo jasné, že to nepomůže, v Bangkoku se prostě vzduch dýchat nedá. Přinejmenším však necítila zápach. Proklouzla mezi vozidly, musela uskočit před pick-upem s korbou plně obsazenou pískajícími chlapci, jedna zběsilá toyota jí málem přejela paty, ale pak už byla na druhé straně. Vstoupila do prázdné recepce. Wang Li vzhlédl. "Klidný večer?" zeptala se. Nevraživě přikývl. V posledním roce bývalo klidných večerů příliš. "Jedla jsi?" "Ano," zalhala. Wang Li to myslel dobře, Dim však neměla chuť na rozvařené nudle, které připravoval v zadní místnosti. "Budeš muset chvíli čekat," informoval ji. "Farang se chce nejdřív vyspat, zavolá, až bude připravený." Povzdechla si. "Víš dobře, Wangu, že se musím vrátit zpátky do baru do půlnoci." Pohlédl na hodinky. "Dej mu hodinu." Pokrčila rameny a posadila se. Před rokem by ji možná za takovéhle řeči vyhodil, nyní však zoufale potřeboval alespoň nějaký výdělek. Dim by samozřejmě mohla vypadnout, jenže pak by byla celá ta dlouhá cesta zbytečná. Navíc Wangovi leccos dlužila, nebyl nejhorší pasák, pro jakého kdy pracovala. Poté, co típla třetí cigaretu, si vypláchla ústa Wangovým hořkým čínským čajem a vstala, aby si naposledy v zrcadle nad recepčním pultem překontrolovala nalíčení. "Půjdu ho vzbudit," prohlásila. "Hm. Máš brusle?" Zvedla kabelu. Kráčela přes otevřené prázdné prostranství před nízkou budovou s pokoji a její podpatky skřípaly po štěrku. Pokoj 120 se nacházel úplně vzadu, neviděla před ním žádné auto, ale v okně se svítilo. Tak už je možná vzhůru. Slabý vánek jí nadzdvihl krátkou sukničku, nijak ji ovšem neochladil. Stýskalo se jí po monzunu, po dešti. Stejně tak jako se jí po několika týdnech záplav, rozbahněných ulic a komárů v prádle stýskalo po suchých, bezvětrných měsících. Lehce zaťukala na dveře a nasadila plachý úsměv. Na špičce jazyka už měla připravenou otázku What's your name? Na ťukání nikdo neodpověděl. Zaklepala ještě jednou a podívala se na hodinky. Určitě by dokázala ty šaty usmlouvat o pár stovek bahtů, ačkoli je to u Robertsona. Zmáčkla kliku a ke svému překvapení zjistila, že dveře jsou otevřené. Ležel v posteli na břiše a ji ze všeho nejdřív napadlo, že spí. Pak však zahlédla odlesk modrého skla ve střence nože trčícího z jasně žlutého saka. Těžko říct, jaká myšlenka jí prolétla hlavou jako první, jednou z nich však v každém případě byla ta, že cesta z Banglamphu byla přece jenom zbytečná. Potom se jí konečně podařilo rozvibrovat hlasivky. Její výkřik ovšem přehlušil troubící klakson kamionu, který se musel vyhnout nepozornému tuk-tuku na Thanon Sukhumvit. Zdroj: http://kultura.idnes.cz