Proč je někdy lepší zapomínat
Paměť si spojujeme spíše s něčím, co je třeba cvičit, a děsíme se onemocnění, která nás připravují o schopnost si něco zapamatovat. Autor, který je předním americkým odborníkem v oblasti výzkumu Alzheimerovy choroby, si však klade opačnou otázku: Je zapomínání užitečné? A za pomoci řady zajímavých příkladů a kazuistik dochází k závěru, že ano. Například autisté sice mívají fenomenální paměť, ale kvůli tomu nedokážou zobecňovat a vidět něco, co je typické. Lidem s posttraumatickou stresovou poruchou se zase v…
Paměť si spojujeme spíše s něčím, co je třeba cvičit, a děsíme se onemocnění, která nás připravují o schopnost si něco zapamatovat. Autor, který je předním americkým odborníkem v oblasti výzkumu Alzheimerovy choroby, si však klade opačnou otázku: Je zapomínání užitečné? A za pomoci řady zajímavých příkladů a kazuistik dochází k závěru, že ano. Například autisté sice mívají fenomenální paměť, ale kvůli tomu nedokážou zobecňovat a vidět něco, co je typické. Lidem s posttraumatickou stresovou poruchou se zase v záblescích vracejí zatěžující vzpomínky a jejich sílu se snaží terapeuticky oslabit např. pomocí metody expozice. Proto není překvapivé, že autor přichází s metaforou „vypustit něco z hlavy, a tím to odpustit“. Vědci se také domnívají, že funkce spánku se týká právě třídění vzpomínek a zapomínání na ty nepodstatné, jak se to projevuje např. v idiomu „vyspat se z něčeho“. Autor v knize mj. zúročuje své osobní vzpomínky z vojenské služby v izraelské armádě či 35 let práce odborníka na paměť a její poruchy. A v neposlední řadě ujišťuje: Za pomoci neurozobrazovacích metod je dnes možné dosti spolehlivě rozlišit zapomínání, které je patologické, a to, jež je normálním projevem lidské mysli.
