Detail produktu

Za svůj povrch vděčí vyvrásnění po dávné kolizi adriatické desky s deskou euroasijskou a výstupu mořských usazenin vápence, dolomitu, pískovce a slínu, jež tvoří malebné scenerie – vápence po styku se sladkou vodou dokonce krasová údolí a jeskyně. Členité pobřeží dosahuje délky přes 500 km. O pestrost vývoje v historické době se postarali lidé: dnes jich tu nastálo žije kolem 300 000, z toho dvě třetiny v Chorvatsku. Zajímavým kritériem je členění Istrie podle barvy půdy. Bílou Istrii tvoří hornatá část na…

Za svůj povrch vděčí vyvrásnění po dávné kolizi adriatické desky s deskou euroasijskou a výstupu mořských usazenin vápence, dolomitu, pískovce a slínu, jež tvoří malebné scenerie – vápence po styku se sladkou vodou dokonce krasová údolí a jeskyně. Členité pobřeží dosahuje délky přes 500 km. O pestrost vývoje v historické době se postarali lidé: dnes jich tu nastálo žije kolem 300 000, z toho dvě třetiny v Chorvatsku. Zajímavým kritériem je členění Istrie podle barvy půdy. Bílou Istrii tvoří hornatá část na severovýchodě s převážně vápencovými pohořími Učka a Ćićarija. Šedou Istrii tvoří nižší, nicméně členitý pás jílovitých flyšů zvětrávajících v šedě zbarvené půdy. Táhne se od Labinu k mysu Savudrija a dále až k Terstu, je různorodý a místy velmi malebný. Obě oblasti patří geomorfologicky k pohoří Kras a oplývají jeskyněmi, hlubokými údolími i říčními ponory. Nejnižší partie na jihu a při západním pobřeží jsou nejúrodnější. Zdejší zvětralé horniny tu uvolňují oxidy železa a vytvářejí půdy zvané podle červené barvy terra rossa. Nejvíce se jich nakupilo na západě, kde tvoří zemědělské zázemí turistických středisek. Nedostatek pitné vody v severní krasové oblasti výrazně zlepšila roku 1988 vybudovaná vodárenská nádrž Butoniga (2,5 km2) zadržující vodu z přítoků řeky Mirna. Své jméno Istrie získala po starověkých obyvatelích Histrijcích, kteří jsou jako první jmenováni v písemných pramenech. Pravděpodobně byli ilyrského původu – podobně jako východněji žijící Liburnové a Dalmati nebo Venetové na západě. Rozhodně však zamotali hlavy i ruce starým Římanům, kteří se snažili o jejich podrobení celá tři století. Podařilo se jim to až roku 177 př. n. l. a usadili se zde na dalších 700 let, než je vystrnadili Ostrogóti. Po pádu západořímské říše se oblast stala součástí Byzance, až ji roku 788 anektovali Frankové. Se stěhováním národů přišli z vnitrozemí patrně v 7. stol. i první Slované. Sousední mocnosti ovšem o tak strategicky důležitou oblast nadále bojovaly. Ve středověku nejprve ovládla poloostrov ze západu církevní provincie Aquilea, s ní později zápasili o nadvládu Benátčané s Uhry, ale zároveň tu uplatňovala svůj vliv i německá šlechta. Nakonec si Istrii víceméně rozdělili Benátčané s Habsburky, až na krátkou epizodu Napoleonova tažení. Tento vývoj ovlivnil i skladbu obyvatelstva. V polovině 19. stol. žilo na Istrii 135 000 Chorvatů, 32 000 Slovinců a 60 000 Italů. Poté, co se během 1. sv. války Itálie přidala na stranu Dohody, kořistila i na Istrii, ačkoliv slovanské obyvatelstvo tu jasně převažovalo. Teprve v roce 1947 připadla Istrie Jugoslávii, změněné z království v republiku, a to opět překvapivě, uvážíme-li, že mladičký srbský král byl za 2. sv. války loutkou v rukou fašistů a Itálie se naopak po své kapitulaci v roce 1943 přidala ke Spojencům. Lidé však nezapomněli, jak nacionalisticky si zde už v meziválečném období Italové počínali, až po přímé vojenské obsazení v roce 1939. Mussoliniho poitalšťování se tu praktikovalo stejně jako třeba v Jižním Tyrolsku, ačkoliv pouze každý čtvrtý obyvatel Istrie byl italského původu. Mnoho Italů tu i po definitivním poválečném uspořádání zůstalo, nebo sem aspoň jezdí na dovolenou – už kvůli nižším cenám. Cítí se tu jako doma, vždyť benátský lev tu vládl od 11. stol. do roku 1797, což je na tvářnosti zdejších městeček znát. Italsky se tu ostatně domluvíte častěji než německy, ačkoli Habsburkové tu vládli až do roku 1866; jejich duch je znát hlavně v architektuře východního pobřeží. Slované, tvořící po staletí spíše venkovské obyvatelstvo, začali hrát prim až po poválečném vysídlení Italů a za socialistických časů jugoslávského prezidenta Tita, který se rozkmotřil se Sovětským svazem a otevřel svou zemi Západu. Ve svém letním sídle na ostrově Brijuni hostil mimo jiné britskou královnu i etiopského císaře a v roce 1956 se tu sešel s indickým premiérem Néhrúem a egyptským prezidentem Násirem k jednáním, jež významně předznamenala vznik Hnutí nezúčastněných zemí. Ještě za Titovy vlády byl ve skalách pohoří Učka během pěti let vybudován dopravně významný 5 km dlouhý silniční tunel; jeho druhá vozovka se otevřela teprve nedávno. Válečné tragédie spojené s rozpadem Jugoslávie na začátku 90. let minulého století se Istrii naštěstí vyhnuly. Nová státní hranice v roce 1992 kopírovala někdejší republikovou, vycházející z původního slovanského osídlení: Chorvaté tvořili 60 %, Slovinci 20 % a Italové už jen 10 %. Za Istrijce se dodnes označuje 12 % obyvatel. Oba slovanské národy říkají své domovině Istra, Italové ji nazývají Istria, sami Istrijci Eistria. Celkově počet stálých obyvatel spíše klesá a nepřekračuje 300 000, jakkoli se sem na léto stěhují i cizinci, hlavně do chorvatské části, kde je podstatně více místa i opuštěných domů. Turistický ruch začal v polovině 19. stol. na východním pobřeží. Tehdy se na zdejší „rakouskou riviéru“ jezdilo spíš za mořským vzduchem než za koupáním. První hotel byl postaven roku 1844 v Abazzii, pozdější Opatiji. Teprve na přelomu 19. a 20. stol. mu začala konkurovat slovinská Portorož. Ve 20. letech se zájem turistů obrátil spíše k Itálii. Nový boom cestovního ruchu na Istrii nastal až s počátkem masového lázeňství v 60. letech 20. stol.