Naše rodina aneb komunisty nemusím
9. dubna 1952 měl můj děda Antonín Šikula oslavit šedesáté narozeniny a odchod do důchodu. Místo oslavy v rodinném kruhu skončil na více než čtyři roky v komunistickém vězení. O svém zatčení, odsouzení a pobytu ve vězení naštěstí všechno sepsal. To, co prožíval zbytek rodiny, když byl děda zatčen a odsouzen, sepsala jeho dcera a moje teta Vlasta. Jejich zápisky byly pro mne hlavní motivací k napsání knihy o životě naší rodiny za totality. Můj příběh však začíná za války, kdy se moji rodiče poznali a domnívám se…
9. dubna 1952 měl můj děda Antonín Šikula oslavit šedesáté narozeniny a odchod do důchodu. Místo oslavy v rodinném kruhu skončil na více než čtyři roky v komunistickém vězení. O svém zatčení, odsouzení a pobytu ve vězení naštěstí všechno sepsal. To, co prožíval zbytek rodiny, když byl děda zatčen a odsouzen, sepsala jeho dcera a moje teta Vlasta. Jejich zápisky byly pro mne hlavní motivací k napsání knihy o životě naší rodiny za totality. Můj příběh však začíná za války, kdy se moji rodiče poznali a domnívám se, že po konci války očekávali, že se jejich život bude odvíjet úplně jinak. Nástup komunistů a totalitního režimu však jejich představy o budoucnosti změnil. Stejně tak jako osudy a životní cesty mých příbuzných a známých, o nichž se také v knize zmiňuji. Dovolila jsem si sepsat i příběh o pátrání po ostatcích Dr. Milady Horákové, popravené komunisty v roce 1950, kterého jsem se zúčastnila. Nebyli jsme hrdiny ani jsme neměli příležitost a odvahu opustit republiku. Proto jsme zde museli žít a být součástí nesvobodných čtyřiceti let naší historie. Domnívám se, že když si knihu přečtete, pochopíte, proč komunisty nemusím.
