Definovat a kombinovat - Komenského projekt posledního jazyka
Jan Amos Komenský zaujímá v literatuře k dějinám hledání dokonalého jazyka zvláštní postavení: každý ho zmiňuje, téměř nikdo mu však nepřisuzuje zásadnější roli či originalitu. Přesto Komenského projekt dokonalého jazyka originální byl, a to svým spojením přísně racionalistického přístupu s hluboce eschatologickým, dokonce milenaristickým očekáváním. Tato kniha proto nahlíží Komenského podnik jako logicko-teologický, a tímto prizmatem jej uvádí do souvislostí intelektuálního prostoru raně novověké republiky…
Jan Amos Komenský zaujímá v literatuře k dějinám hledání dokonalého jazyka zvláštní postavení: každý ho zmiňuje, téměř nikdo mu však nepřisuzuje zásadnější roli či originalitu. Přesto Komenského projekt dokonalého jazyka originální byl, a to svým spojením přísně racionalistického přístupu s hluboce eschatologickým, dokonce milenaristickým očekáváním. Tato kniha proto nahlíží Komenského podnik jako logicko-teologický, a tímto prizmatem jej uvádí do souvislostí intelektuálního prostoru raně novověké republiky učenců. Nejdůležitějším Komenského přímým inspirátorem se ukazuje být francouzský minorita Marin Mersenne, a to především svým „harmonickým“, totiž kombinatorickým přístupem k hledání nejlepšího z možných jazyků. Tezí knihy je, že Komenský je historicky vůbec prvním autorem, který zařazuje kalkulace kombinatorické matematiky do pojednání o obecné jazykovědě. K jazyku jedniček a nul je zde samozřejmě ještě daleko, přesto již v 16. a 17. století vyvstává jakási prehistorie úvah vrcholících v binárním počítačovém kódu, tomto současném „dokonalém jazyce“ sui generis. V závěrečné části výklad knihy vyúsťuje tam, kde dosahuje svého nejzazšího teologického horizontu i Komenského idea dokonalého jazyka: v eschatonu, tedy při posledních věcech. Dle Komenského již zní polnice sedmého anděla a milénium je na dosah, proto lze doufat v brzké naplnění i naší touhy po dokonalém jazyce. Svaté Písmo tento jediný, poslední a dokonalý jazyk přislibuje, domnívá se, a dokládá to mnoha výmluvnými biblickými obrazy, neopouštěje přitom ani na okamžik své racionalistické pozice založené na požadavku kombinování definovaného, požadavku, který za svůj přijme i Leibniz.
