Detail produktu

Karanténa 2.0 navazuje na knihu Karanténa, kterou Václav Klaus a kolektiv Institutu Václava Klause napsali při prvním lockdownu na přelomu března a dubna 2020. „Chtěli jsme tehdy říci jasná, zklidňující, veřejnost nestrašící slova. Chtěli jsme přispět i k hledání racionální politiky vlády,“ píše Václav Klaus v úvodu k nové knize. Již na jaře rozdělila tato epidemie naši společnost, teď na podzim se zdá být toto rozdělení ještě hlubší. Rozděluje přátele a dělá z nich nepřátele. Rozděluje kolegy v práci na ty, kteří…

Karanténa 2.0 navazuje na knihu Karanténa, kterou Václav Klaus a kolektiv Institutu Václava Klause napsali při prvním lockdownu na přelomu března a dubna 2020. „Chtěli jsme tehdy říci jasná, zklidňující, veřejnost nestrašící slova. Chtěli jsme přispět i k hledání racionální politiky vlády,“ píše Václav Klaus v úvodu k nové knize. Již na jaře rozdělila tato epidemie naši společnost, teď na podzim se zdá být toto rozdělení ještě hlubší. Rozděluje přátele a dělá z nich nepřátele. Rozděluje kolegy v práci na ty, kteří do práce chodí rádi a na milovníky „houmofisů“. Vyvolává napětí v rodinách mezi obávajícími se a údajně nezodpovědnými. Rozděluje lidi na ulicích na usmívající se a mračící se, na klidné a vylekané, na atakující neorouškované a na ty, kteří se snaží i při nepochybně nenulové míře rizika žít co nejvíce podle svých vlastních představ. Výrazně se za několik posledních měsíců změnila role státu ve společnosti – z instituce, která ve svobodné společnosti hraje pouze okrajovou roli, se stát přetransformoval v hlavního, všudypřítomného demiurga každé minuty našich životů. Situace je i není nová, staré argumenty platí, ale je třeba je doplnit. Už v předmluvě první knížky autoři psali, že se bojí více lidí než virů. Teď je zcela jasné, že poměr tohoto „bání se“ se více a více vychýlil k obavám z toho, co se děje v lidské společnosti v její mimomedicínské sféře. Proto vznikla Karanténa 2.0. Na rozdíl od první knížky je autorským textem, ale vznikala na základě rozsáhlých diskusí uvnitř Institutu Václava Klause. „Těžil jsem jak z písemného, tak z osobního kontaktu s řadou špičkových představitelů naší lékařské obce, ale nikoho z nich za obsah této knížky neviním. Vinen jsem opravdu jen já,“ dodává autor.