Mrtvé duše
Gogolovy Mrtvé duše jsou téměř jistě docela jiný román, než jste si dosud představovali. Tryská z něj svobodná, radostná energie uměleckého díla, které je první určitého druhu a nemá tedy vzor, jemuž by se snažilo vyrovnat nebo který by mělo napodobit. Setkáváme se zde s fantazmagorickými, rychle se měnícími obrazy, přetékajícími roztodivnými postavami a jevy. Skutečnost obdařená kvalitami až halucinogenními místy překotně proráží hranice reálného světa. Autor po právu mluvil o tomto románu jako o básni v próze…
Gogolovy Mrtvé duše jsou téměř jistě docela jiný román, než jste si dosud představovali. Tryská z něj svobodná, radostná energie uměleckého díla, které je první určitého druhu a nemá tedy vzor, jemuž by se snažilo vyrovnat nebo který by mělo napodobit. Setkáváme se zde s fantazmagorickými, rychle se měnícími obrazy, přetékajícími roztodivnými postavami a jevy. Skutečnost obdařená kvalitami až halucinogenními místy překotně proráží hranice reálného světa. Autor po právu mluvil o tomto románu jako o básni v próze, protože měnlivý tón a neodolatelný rytmus vět opravdu napomáhá sugestivnímu líčení svébytných individuálních postav i jevů. Jde o jedno z mála mistrovských děl, jejichž četba navždy změní způsob, jakým člověk vidí další knihy – a také život. Jen prosím neposlouchejte ty fádní učitele, kteří si tuhle nakažlivou grandiózní frašku spletli s pouhým satirickým líčením společenských poměrů.
