Detail produktu

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny. Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv…

Předkládaný výbor představuje literárního kritika a překladatele Josefa Vohryzka (1926–1998) jako kritického myslitele o povaze komunistického režimu, o české a slovenské společnosti ve společném státě a po jeho rozpadu, o vztahu silnějšího a slabšího, většiny a (romské a židovské) menšiny. Kniha je členěna do čtyř oddílů. První tvoří texty o společnosti a politice před rokem 1989 a po sesunu komunistického režimu. Úvodní esej přibližuje životní pocit nestraníka během pražského jara 1968, úvahy psané během tzv. normalizace pro samizdatové sborníky nebo periodika se zabývají faktickými možnostmi Charty 77, mechanikou soudního šikanování a významem nezávislých občanských iniciativ, a stati z první poloviny devadesátých let pojednávají o vztazích k nově se formující moci, o rozpadu federativní republiky, étosu nově vzniklého českého státu a chováním tzv. intelektuálních elit při všech těchto momentech. Druhý díl sestává z textů o rasové nesnášenlivosti. Polemika z roku 1968 ukazujemožné sociálních důsledky tehdy chystané federalizace československého státu, kterým se pak věnuje jeden z prvních dokumentů Charty 77 (z roku 1978), v němž je podrobně rozpracováno postavení Romů v tehdejším Československu. Josef Vohryzek připravil pojednání anonymně, text zveřejněný v samizdatu a v exilových publikacích vyšel s podpisy tehdejších mluvčích Charty 77. Úvahy, které na chartovní dokument navazují, pocházejí už z let 1990–1997 a zabývají se vztahem „bílé“ většiny k menšinám a zdroji rasismu, resp. rozdíly ve změnách vzájemných postojů u většinové a menšinové populace. Třetí část přináší texty o knihách, v jejichž prvním plánu figuruje téma politického („třídního“), národnostního a rasového napětí, nesouladu nebo nenávisti. Jsou zde shromážděny Vohryzkovy reflexe nad díly publicistickými (V. Mrštík), memoárovými (M. Bubeníčková-Kuthanová, S. Wiesenthal, G. Konrád) nebo beletristickými (A. Giňa, V. Třešňák, J. Fränkl, Ch. Potok, I. Ferková, I. B. Singer). Závěrečný oddíl zaujímají Vohryzkovy vzpomínky. Vznikly v roce 1991 pro dokumentační potřeby Židovského muzea v Praze, tiskem vyly vydány posmrtně z autorovy literární pozůstalosti v květnu 2000 v časopise Revolver Revue. Autor v nich podrobně vzpomíná na své dětství odvíjející se v pražské židovské neortodoxní rodině (otec byl advokát), na pobyt ve švédském exilu v letech 1940–1950, kam ho rodiče ještě stačili vyslat, než byly hranice pro židovské občany bývalého Československa definitivně uzavřeny, stejně jako na složitou repatriaci v komunistickém Československu padesátých let 20. století, kam se Vohryzek vrátil, zatímco již věděl, že jeho rodina během války zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech. Uspořádal, k vydání připravil, komentáře a medailon napsal Michael Špirit