Jak šli tím zdejším světem... Rodinné album
Zpěváka Karla Zicha mnozí znají jako nepřehlédnutelnou osobnost české populární hudby. Avšak méně se už ví, že pocházel z rodiny s mimořádnou kulturní a intelektuální tradicí. V knize „Jak šli tím zdejším světem“ ožívají příběhy jeho otce Otakara, který na Univerzitě Karlově založil první katedru logiky, i obou dědečků: významného estetika a skladatele Otakara Zicha a Karla Moravce, violisty a člena světoznámého Ševčíkova-Lhotského kvarteta. Děje se tak prostřednictvím fotografií, korespondence, strojopisných…
Zpěváka Karla Zicha mnozí znají jako nepřehlédnutelnou osobnost české populární hudby. Avšak méně se už ví, že pocházel z rodiny s mimořádnou kulturní a intelektuální tradicí. V knize „Jak šli tím zdejším světem“ ožívají příběhy jeho otce Otakara, který na Univerzitě Karlově založil první katedru logiky, i obou dědečků: významného estetika a skladatele Otakara Zicha a Karla Moravce, violisty a člena světoznámého Ševčíkova-Lhotského kvarteta. Děje se tak prostřednictvím fotografií, korespondence, strojopisných vzpomínek a též vyprávění zpěvákovy sestry Marie Bořek-Dohalské, s jejímž manželem Václavem, potomkem starobylého šlechtického rodu, pojilo Karla hluboké přátelství. Postupně tak čtenář rozmotává klubko vztahů a vazeb rodin Dohalských, Zichových, Moravcových a jejich pozoruhodných přátel ze světa kumštu, vědy i politiky, kam náleželi Jan a Rafael Kubelíkovi, Karel a Emil Burianovi, Ema Destinnová či Rudolf Firkušný. Do této mozaiky příběhů patří také František a Klotylda Vuršrovi, praprarodiče Karla Zicha, kteří na konci 19. století založili pensionát „Krásnohorská“ na České Kubici. Ve své době byl vyhledávaným místem českých vlastenců a milovníků umění. Právě tady, v odlehlých místech česko-bavorského pomezí, kdysi všechno začalo. Dnes už o historii a návštěvnících „Krásnohorské“ skoro nikdo neví. Ale zůstaly tu střípky paměti, které se autor publikace, historik Zdeněk Hazdra, pokusil poskládat do podoby rodinného alba. Možná se vám při listování vybaví i to, co v jedné ze svých nejkrásnějších písní zpíval Karel Zich: „Jak rostem, marná sláva, cosi dál nám našeptává, že slunce, hvězdy, měsíc i čas, to vše se točí kolem nás. A pak tu nejsme a stejně svítá“.
