Jak poznám, že mě miluje
„Jak jsme to tehdy říkaly? Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě. Při každé té krátké větě se odtrhl jeden lístek z akátové větvičky. Ten, který zůstal poslední, ten platil. Muselo se u toho samozřejmě myslet na někoho konkrétního a platilo to pak o něm. No jo, to bych mohla znovu zkusit. Na koho ale budu myslet? Namátkou a trochu zahanbeně jsem pomyslela: Bože, nepřijde ti to hloupé? V pomalé chůzi jsem začala odtrhávat jeden lístek za druhým a házela je za sebe, ovšem jako elektrizovaná…
„Jak jsme to tehdy říkaly? Má mě rád, nemá mě rád, miluje mě, věrně, tajně, kašle na mě. Při každé té krátké větě se odtrhl jeden lístek z akátové větvičky. Ten, který zůstal poslední, ten platil. Muselo se u toho samozřejmě myslet na někoho konkrétního a platilo to pak o něm. No jo, to bych mohla znovu zkusit. Na koho ale budu myslet? Namátkou a trochu zahanbeně jsem pomyslela: Bože, nepřijde ti to hloupé? V pomalé chůzi jsem začala odtrhávat jeden lístek za druhým a házela je za sebe, ovšem jako elektrizovaná jsem nedokázala vyslovovat jednotlivé stupně a míry lásky. V mé mysli tkvělo pouze jediné: Miluje mě, miluje mě, miluje mě. Nic jiného jsem nemohla vyslovit. Nešlo to. Poslední lístek tedy samozřejmě znamenal: Miluje mě. Moc dobře jsem věděla, o kom to platí.“
