Spatřil jsem svou tvář
Překvapivá sbírka básníka, jehož verše lze dávno spolehlivě rozpoznat v mnohohlasí české poezie Dne 8. září 1522 dorazila po vyčerpávající tříleté plavbě do španělské Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází Hruškova kniha, která je částečně inspirována prvním obeplutím zeměkoule. Ve čtyřiceti básních a jedné rozsáhlejší skladbě je sklenut velkolepý i…
Překvapivá sbírka básníka, jehož verše lze dávno spolehlivě rozpoznat v mnohohlasí české poezie Dne 8. září 1522 dorazila po vyčerpávající tříleté plavbě do španělské Sevilly „poslední zbídačená loď velké Magalhăesovy flotily / přetížená hřebíčkem, / osmnácti muži / a zprávou, / že Země nemá okraje, a tedy spočinutí“. Přesně po pěti stech letech, 8. září 2022, vychází Hruškova kniha, která je částečně inspirována prvním obeplutím zeměkoule. Ve čtyřiceti básních a jedné rozsáhlejší skladbě je sklenut velkolepý i pošetilý, svíravě tragikomický obraz jakési fiktivní plavby. Autorova loď je stejně tak objevitelskou jako dobyvatelskou a připomíná proslulou středověkou loď bláznů, zbavenou směru i smyslu. Stává se univerzální metaforou lidského počínání v jeho bezostyšné krutosti, groteskním úsilím po objevení světa i snahy zachránit alespoň trosky své důstojnosti. Nacházíme loď, která „mířila kupředu už tak dlouho, / až všechno začalo něco připomínat“. Nacházíme strhující dílo, v němž se slova „kupředu“ a „návrat“ nepřestávají chvět o svůj význam. Básně, v nichž typická Hruškova civilnost nepřekáží zjitřené fantasknosti, doplňují reprodukce obrazů Jakuba Špaňhela.
