Detail produktu

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku“ holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a záro¬veň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí…

Významná německá historička Bettina Stangnethová na základě nově objevených, po desetiletí nepřístupných dokumentů rekonstruuje život a „dílo“ Adolfa Eichmanna, jednoho z největších zločinců dvacátého století, jenž měl ve státním aparátu Třetí říše na starosti „logistiku“ holokaustu, tedy koordinaci transportů Židů do ghett a vyhlazovacích táborů, a záro¬veň definitivně vyvrací mýtus o Eichmannovi coby úředníkovi průměrného intelektu, který především plnil příkazy shora a jakožto pouhé „kolečko v soukolí nacistické totalitní mašinerie“ poslušně a svědomitě vykonával svěřené úkoly. Eichmann byl sice (spolu)zodpovědný za smrt milionů lidí, ale ke svým obětem údajně ani nepociťoval žádnou zášť: on jen dělal svou práci. Tomuto mýtu, jak známo, vdechla život německá myslitelka Hannah Arendtová ve své slavné knize Eichmann v Jeruzalémě s podtitulem Zpráva o banalitě zla – knize, kterou napsala pod dojmem procesu s Eichmannem, konajícího se roku 1961 v Jeru¬zalémě, a která zásadně ovlivnila myšlení několika generací intelektuálů a akademiků. Jak ovšem přesvědčivě dokládá Bettina Stangnethová, tezi o „banalitě zla“, která je sama o sobě velmi cenná a pro pochopení podstaty totalitarismu dodnes nesmírně podnětná, na případ Adolfa Eichmanna aplikovat nelze. Hannah Arendtová se v Eichmannovi zmýlila, a to hned ze dvou důvodů: jednak proto, že se nechala ošálit „úřednickou“ maskou, kterou si tento válečný zločinec ve snaze o záchranu života při soudním procesu v Jeruzalémě nasadil, jednak proto, že neměla přístup k informacím a dokumentům vztahujícím se k Eichmannově životu v poválečném období, které se na veřejnost dostaly až o mnoho let později. Kniha Eichmann před Jeruzalémem tento zkreslený obraz Eichmanna zásadně přehodnocuje, přičemž jedním (nikoli však jediným) z jejích klíčových zdrojů jsou záznamy mnohahodinových rozhovorů z roku 1957, které s Eichmannem, tehdy již čtvrtým rokem žijícím poklidným životem na předměstí Buenos Aires pod jménem Ricardo Klement, vedl nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen. Z nahrávek rozhovorů, které, jak si Eichmann vymínil, neměly za jeho života proniknout na veřejnost a které se po několik desítek let skrývaly v německém spolkovém archivu v Koblenzi, vysvítá docela jiný obraz „inženýra holokaustu“ než ten, který vnímala Hannah Arendtová při soudním procesu v roce 1961: Eichmann není pouhý byrokrat a ambiciózní kariérista plnící rozkazy, nýbrž také horlivý, zapálený, „fanatický bojovník za svobodu své krve“ a vášnivý antisemita, posedlý záští vůči Židům, který když bilancuje výsledky své práce, vyjadřuje zklamání, že se nepodařilo zlikvidovat všechny evropské Židy, a k tomu dodává: „A teď vám chci říci … toto: Ničeho nelituju! Rozhodně se neskloním! … bylo by příliš snadné … vyjádřit hlubokou lítost … Říkám vám, kamaráde Sassene, já to udělat nemůžu. Nemůžu to udělat proto, že na to nejsem připraven, že moje vnitřní já se zdráhá říct, že jsme něco udělali špatně.“ Kniha Eichmann před Jeruzalémem nabízí nejucelenější a nejdetailnější obraz života Adolfa Eichmanna, jaký byl dosud vytvořen, a zároveň přináší nové poznatky o životě nacistů v období po druhé světové válce působících v exilu nebo v samotném Německu.