Detail produktu

Jedním z mnoha hesel skandovaných v průběhu klíčové studentské demonstrace dne 17. listopadu 1989 bylo „Jakešovo gestapo“. Proč jsem toto provokativní sousloví vybral jako titul této publikace? Při studiu archivních dokumentů jsem totiž zjistil, že je až příliš často citováno ve svědectvích zasahujících příslušníků, mnohdy dokonce při zdůvodňování brutálnosti zásahu na Národní třídě. Evidentně příslušníkům obou složek Sboru národní bezpečnosti, Veřejné a Státní bezpečnosti vadilo, že byli spojování – navíc…

Jedním z mnoha hesel skandovaných v průběhu klíčové studentské demonstrace dne 17. listopadu 1989 bylo „Jakešovo gestapo“. Proč jsem toto provokativní sousloví vybral jako titul této publikace? Při studiu archivních dokumentů jsem totiž zjistil, že je až příliš často citováno ve svědectvích zasahujících příslušníků, mnohdy dokonce při zdůvodňování brutálnosti zásahu na Národní třídě. Evidentně příslušníkům obou složek Sboru národní bezpečnosti, Veřejné a Státní bezpečnosti vadilo, že byli spojování – navíc prostřednictvím jména nepříliš inteligentního generálního tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa – se symbolem nacistického teroru. Pochopitelně je mi známa funkce německé tajné policie během existence Třetí říše, její činnost v podmínkách protektorátu Čechy a Morava, i existence dalších represivních složek.1 Nicméně díky symbolickému propojení nacistického a komunistického násilí ve vztahu k 17. listopadu 1989 šlo o logickou a nutno říci adekvátně emotivní reakci demonstrujícího davu. Proto „Jakešovo gestapo“. Jiný nástroj než skandované slovo jsme proti převaze pořádkových jednotek neměli. A fakt, že to příslušníkům – poslušným nástrojům vůle komunistické stranicko-bezpečnostní nomenklatury – výrazně vadilo, nás pochopitelně motivoval. „Jakešovo gestapo!“ Jako jeden z organizátorů studentské demonstrace ze 17. listopadu 1989 a účastník poslední fáze brutálního zásahu pořádkových jednotek Sboru národní bezpečnosti, Státní bezpečnosti a protiteroristického útvaru Správy vojsk MV, jsem byl spoluautorem jednoho z prvních prohlášení, ve kterém jsme mj. požadovali: 1/ Zveřejnění úplných a pravdivých informací o agresivní akci bezpečnostních složek. 2/ Zveřejnění jmen a povolání odpovědnosti všech osob odpovědných za násilný zásah proti pokojné manifestaci studentů dne 17. XI. 1989 v centru Prahy.2 Navazující prohlášení studentů pražských vysokých škol tyto výzvy přeformulovalo a rozšířilo na okamžité potrestání osob odpovědných za rozpoutání pražského masakru i jeho přímých vykonavatelů. Zveřejnění jmen a funkcí…3 Bohužel musím po třiceti letech konstatovat, že nebyla naplněna spravedlnost vůči všem těm pachatelům z řad bezpečnostního komunistického aparátu, kteří na Národní třídě a v jejím okolí porušili platné zákony. Na naše oprávněné požadavky nicméně de facto neodpověděla (anebo velmi obecně) ani Společná komise sněmoven Federálního shromáždění ČSSR/ČSFR a České národní rady pro dohled na vyšetření událostí ze dne 17. listopadu 1989 v Praze4, ale ani na ní navazující parlamentní vyšetřovací komise FS ČSFR pro objasnění událostí 17. listopadu 1989.5 Nebylo divu, že jsem se k těmto našim bezprostředním požadavkům vracel v podstatě na všech svých působištích, počínaje Úřadem dokumentace a vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti (1993–1994) a Úřadem dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (1995–1999), přes Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR (1999–2006), Ústav pamäti národa v Bratislavě (2004–2006), odbor archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra ČR (2006–2007) až po Archiv bezpečnostních složek a Ústav pro studium totalitních režimů (od 2007). Zůstal jsem mezi svými kolegy a přáteli z listopadu 1989 svého druhu posledním mohykánem sveřepě se snažícím v rámci svých sil a možností na tyto dobové výkřiky odpovědět. Proč? Jednak z důvodu určitého morálního závazku vůči stovkám brachiálně zmlácených demonstrantů, a pochopitelně také proto, že jsem si bezpečnostní politiku komunistického režimu a její realizaci vybral jako jedno ze svých dlouhodobých výzkumných témat. Pochopitelně v tom hrál roli i fakt, že se česká historiografie až dosud poměrně nepochopitelně k tématu listopadu 1989 a jeho různým mocenským aspektům v podstatě obrátila zády. Proto jsem se rozhodl připravit tuto publikaci. Z časových důvodů jde povětšinou o již publikované studie anebo části knížek, ovšem aktualizované, doplněné o nový poznámkový aparát, a v některých případech i o nové dokumenty v příloze. Zřetelnou výjimkou je devátá kapitola o přípravách a zásahu na Národní třídě, která ještě nikde publikována nebyla. Jednotlivé kapitoly jsem sestavil v tomto pořadí: 1/ Hlavní správa kontrarozvědky SNB (II. správa SNB). Boj proti vnitřnímu nepříteli, 1988–19896 a na ní navazující 2/ Informační tok Státní bezpečnosti v roce 19897, 3/ Ochránkyně „socialistické“ zákonnosti. Politické řízení prokuratury proti vnitřnímu nepříteli, 1988-19898, 4/ Rozkol mezi „přáteli“. Krach československo–maďarské spolupráce v kontrarozvědné oblasti9, 5/ KGB SSSR a 17. listopad 1989. Poslední dohoda o československo-sovětské spolupráci v kontrarozvědné oblasti10, 6/ Causa Rudolf Hegenbart11, 7/ Poslední dny generálního tajemníka KSČ. Miloš Jakeš po 17. listopadu 198912, 8/ „Legalizace“ poručíka Ludvíka Zifčáka. Hloubková akce správy Státní bezpečnosti Praha v prostředí vnitřního nepřítele13, 9/ Mimořádná bezpečnostní akce a opatření „Student“. Nástin činnosti jednotek SNB a vojsk ministerstva vnitra dne 17. listopadu 198914, 10/ Operativní průzkum centrály Státní bezpečnosti. Neznámá kapitola z demonstrace 17. listopadu 198915, 11/ Fáma o smrti Martina Šmída a její vyšetřování. Rekonstrukce vyšetřovacího spisu Státní bezpečnosti16, 12/ Třídní boj po 17. listopadu 1989. Z dokumentů politického aparátu Československé lidové armády17, 13/ „Můžou přijít, jsme hotovi...“. Tzv. Lorencova „skartace“ z prosince 1989 v dokumentech18, 14/ Praha – Vídeň, Vídeň – Praha. Operativní korespondence nelegální rozvědky, 1989–199019. Státní bezpečnost, generální prokuratura, komunistická nomenklatura, mezinárodní kontext, sledování demonstrace a zásah na Národní třídě, vyšetřování fámy o smrti Martina Šmída, reakce politického aparátu ČSLA, likvidace agenturně-operativní dokumentace a snahy o zachování nelegálního aparátu, jsou vše důležitá témata z různých pohledů se vztahující k listopadu 1989. Snad pouze kapitoly o spolupráci s KGB SSSR a maďarskou Státní bezpečností se poněkud vymykají zadání, nicméně při podrobnějším pohledu i ony vypovídají o stavu komunistických mocenských složek před pádem totalitního režimu, zejména pak o klíčovém postavení a vztahům vůči Moskvě. Jsem si vědom, že každá z kapitol by si zasloužila vlastní monografii. Nechme se překvapit.