Detail produktu

Básně - Karel Havlíček BorovskýKomentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965: "Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí Karel…

Básně - Karel Havlíček BorovskýKomentář k původnímu LP XM 60025 z roku 1965: "Bože, dej mi, abych byl pilen, aby ze mne někdy měli Češi radost!" - takový zbožný povzdech si Karel Havlíček zaznamenal do zápisníku v noci 13. ledna roku 1842, když byl pro své kritické stanovisko k náboženským dogmatům a k církevní praxi vyloučen z pražského arcibiskupského semináře. A toto přání, první arcisvětské přikázání, jež si sám dal dvacetiletý student, samozřejmě jen s matnou představou o své budoucnosti, naštěstí Karel Havlíček splnil pro naše štěstí a pro naši radost v nejvyšší možné míře: jeho životní dílo publicistické i beletristické se stalo živným zdrojem radosti pro všechny rozumné a pokrokové Čechy za všech okolností našeho politického a kulturního vývoje, ať už za jeho života, ať po jeho smrti, za Rakouska i po něm, a až do naší živé přítomnosti. Karel Havlíček se narodil 31. října 1821 v Borové na Českomoravské vysočině v rodině zámožného kupce, nebylo by tedy bývalo nic zvláštního, kdyby jako dědic setrval v své společenské vrstvě, omezené, národně neuvědomělé a neživotné, politicky neúčinné. Ale bystrého hocha se ujal přítel rodiny, borovský kněz Jan Brůžek, a věnoval se mu jako zkušený a vzdělaný pedagog. Jeho výchovnou péčí byl Havlíček připraven pro studium na německobrodském gymnasiu, kdež se již s pomocí učitelů počal po svém vyvíjet v myšlenkové samostatnosti a k vlasteneckému cítění, a dokonce se už tehdy u něho projevují tvůrčí schopnosti literární. Jeho první pokusy básnické byly německé, jako tomu bylo i u jiných představitelských osobností našeho obrození, u Karla Hynka Máchy, u Boženy Němcové, ale skoro současně vznikaly i jeho prvotiny české. Pro příštího bojovníka je charakteristické, že si už tehdy přeložil píseň o hrdinech polského povstání z let 1830-31 z díla německého básníka Julia Mosena. Po příchodu na pražskou filosofii dospívá Havlíček v samém centru obrozenského ruchu k plnému národnímu uvědomění: "...němčiny jsem se zcela odřekl a svatou libozvučnou mateřskou řeč uchopiv, se vší chutí Čechem chci býti i řečí i skutky." Protože pak byl z borovského mládí prostoupen vděčnými vzpomínkami na vzdělaného a laskavého kněze a protože byl přesvědčen, že kněz má z inteligence nejblíže k prostým venkovským lidem a může své farníky nejsnáze a nejúčinněji vést ke vzdělání a k národnímu obrození, rozhodl se i on v dobrém úmyslu pro kněžské povolání. A pražský arcibiskupský seminář tak znova ohrozil jeho příští osvětové a tvůrčí poslání. Ale i tato překážka byla brzy překonána podle zákona trvalého, přísného, nezviklatelného vývojového procesu. Kněžští představení poznali Havlíčkovu myslitelskou samostatnost a vyloučili ho ze semináře. Ani tato oklika a zacházka nebyla však pro něho neužitečná: prohlédl aspoň důkladně do tajnosti církevní organizace a do kněžských praktik, což mu bylo navýsost užitečné, co živ byl, jak nám bohatě dosvědčuje především jeho odkaz satirický. Poměrné životní zajištění dovolovalo mu i potom, aby se samostatně vzdělával, aby byl stále pilný, jak si to uložil, aby si shromažďoval všecko možné, o čem usoudil, že se mu to jednou k něčemu hodí. Prošel pak v Rusku jako vychovatel nepředvídanou životní školou, přesvědčil se, že carské slavjanofilské samoděržaví není o nic lepší než rakušácké císařství a že pravoslaví je stejná vláda tmy jako jiná církevní dogmatika. Poznal důkladně slovanskou nesvornost, rozněcovanou feudály a statkáři, seznámil se s dílem N. V. Gogola a dospěl od naivního, idealistického všeslovanství k reálnému názoru na slovanskou vzájemnost. Ani tím však nezmalomyslněl. A stejně pronikl i v společenské rozpory: "Co je pán, šlechtic, ... voní pižmem, co je mužík, nevolní, ...zas juchtovinou...", a došel samostatně k závěru, smělému, ale jasnozřivnému: "...časem svým, jak se snadně předvídati může, juchta úplně zvítězí nad pižmem." Lid se mu stal zárukou národního vývoje. Obrazy z Rus, kniha jeho ruských zkušeností, vyrostly mu v letech 1842-46 v dílo souměřitelné s "obrazy ze života venkovského", k nimž poznenáhlu vyspívala Božena Němcová, v dílo, jež svým realismem, pronikavosti soudů a slovesnou svěžestí tvoří pevný předstupeň sociálního a cestopisného fejetonu Nerudova. Ještě jednou zkouškou a zároveň úskalím musel se však prodrat v letech své redaktorské a politické činnosti: stal se z něho mluvčí české buržoazie a hlasatel austroslavinismu, a tak roku 1848 nesouhlasil s revolučními akcemi a s radikálními demokraty. Ale přesto směle, radikálně a přímo bojovně hájil práva a demokratické svobody, jakoby rozpolcen svým měsťanským původem a zařazením a naproti tomu vírou v poslání lidových vrstev. Byl tím zaveden až na pozici ocejchovanou zpátečnictvím, ale perzekuci neunikl. A dobře se tak stalo, i za cenu jeho života. Konfiskacemi Národních novin a porotním soudem z 13. dubna 1849 se Havlíček vzpamatoval a proměnil se v důsledného a již nerozdvojeného bojovníka svého lidu. Jím zůstal pak až do konce svého života, nezadržel ho ani zákaz Národních novin z 19. ledna 1850, ani zastavení Slovan a ze 14. srpna 1851, ani konfiskace a soudy, ani deportace do Brixenu. Kam až došel Karel Havlíček v době svých bojů s cenzurou, policií a vládou, s byrokracií a s církví, ministrantkou aboslutismu, i s kapitalistickou buržoazií, napovědí nám aspoň dva citáty. Někdejší zastánce legálního a loajálního politického postupu napsal již roku 1849 v Národních novinách: "Proti despotické, zákony samovolně rušící vládě... musí být ... dovolené též násilí užívati" a roku 1850 ve Slovanu dokonce: "Zkušenost celé historie nás učí, že není možno vybojovati na zákonní cestě svobodu, nýbrž jen na revoluční." Již tím vším se stal Borovský Havel hrdinou, vzorem a miláčkem prostého českého lidu i těch z inteligence, kdož byli stateční a charakterní, jako např. Božena Němcová. Trnovou korunu spisovatelské nesmrtelnosti pak vtiskla na hlavu nezkrušeného bojovníka léta brixenská, k nimž dozrál rozpomínkami z dětství, seminářským prospektorstvím, pobytem na Rusi, rakušanským odbojem a utrpením, i svou epigramskou dovedností. Tyrolské elegie, Král Lávra a nedokončený komickohrdinský epos Křest svatého Vladimíra jsou celé jakoby složeny z epigramů, tj. z myšlenek žihadlově hrocených, překotně se hrnoucích a na sebe vršených. Tolik je v nich šlehů a ran mířících do všech temnotných koutů světa i duší a na všechnu reakci a tupost. V Tyrolských elegiích je za dobré paměti zbásněna skutečnost Havlíčkovy deportace, v Králi Lávrovi a Křtu svatého Vladimíra jsou zpracovány náměty, jež Havlíčka zaujaly už v Rusku; irskou pohádkou o králi s oslíma ušima, přenesenou do ruského černozemí, uskutečnil svůj dávný úmysl sepsat povídku, v níž by se co směšná osoba objevil král, v Křtu svatého Vladimíra zase vehnal na scénu všemocného cara, zotročeného boha Peruna a celou sotňu církevních hlav a jezuitů, jež se porvou o ruskou prebendu, ze všech prebend nejprebendovatější. V Tyrolských elegiích je vyvrcholením deportační scéna se splašenými koňmi a s policejními hrdiny, kteří ve strachu o život skákají z vozu a nechávají delikventa dojet k cíli samotného, Král Lávra se končí královým odhodláním neskrývat před národem svou vadu, své dvorní holiče už nepopravovat a stát se dobrým králem. A Křest svatého Vladimíra je na hlavu postavená vladimírská christianizace Ruska. Všecko s bohatým průvodním aparátem, jenž nedopřeje čtenáři ani na chvíli, aby zdříml. Každý verš tu přímo hýří nápady, hravými i jedovatými, všecko tu zpívá, často na notu lidovou a přelidovou, všecko se tu hýbá, výská, pláče, kroutí a hroutí, recital se mísí s monology a dialogy - prostě každé slovo je přesně vstaveno tam, kam patří, na nejlepší své místo, aby vyznělo jasně a plně, abychom o nic nepřišli. A je to všecko tak prosté, i když záludné, že ani na jediném místě nepocítíš nějakou veršotepeckou lopotu. Tři vrcholné Havlíčkovy básnické skladby doplňuje satira První jenerální schůze Českého Národního muzeum 1847, napsaná téhož roku, a tedy odlehlá i dobou svého vzniku. Dílko toto, nedokončené jako Křest svatého Vladimíra, nám předvádí společnost vědců a diletantů soustředěných kolem významného institutu našeho obrození v zrcadle skurilních nápadů a v roji epigramských žihadel i generačních a osobních zaujatostí, což vše by potřebovalo dlouhého výkladu, jako když vstoupíte do nějakého muzea. Ale i zde si přijde naše radost z jedinečného satirika a epigramatika na své! Umění konkrétnosti, koncíznosti, věcnosti, pádnosti i lehkosti, i pokud jde o metrum a rým, daly Karlu Havlíčkovi lekce z lidových úsloví a národních písní domácích i cizích, excerpce cizích shledavačů obmyslností, rozverností a slovních hříček (např. 3ebrova Demokrita) a dlouhá epigramatická průprava. Miloslav Novotný