Detail produktu

Inscenace, které zaujaly (II) - Jean AnouilhKomentář k původnímu LP 0 18 0927 z roku 1971: Čtveřice autorů, jejichž dramatické dílo tvoří v úryvcích obsah naší desky, hovoří v celé škále pohledů o člověku, jeho osudech a o vztazích mezi lidmi, tedy o tom, co dalo vůbec podnět ke vzniku divadla. Každý lidský osud je svým způsobem jedinečný, neopakovatelný, a to i tehdy, když jeho průběh ovlivňují stejné společenské podmínky jako osudy jiné. Skutečný dramatik usiluje o to, aby uprostřed společenské situace vytvořil…

Inscenace, které zaujaly (II) - Jean AnouilhKomentář k původnímu LP 0 18 0927 z roku 1971: Čtveřice autorů, jejichž dramatické dílo tvoří v úryvcích obsah naší desky, hovoří v celé škále pohledů o člověku, jeho osudech a o vztazích mezi lidmi, tedy o tom, co dalo vůbec podnět ke vzniku divadla. Každý lidský osud je svým způsobem jedinečný, neopakovatelný, a to i tehdy, když jeho průběh ovlivňují stejné společenské podmínky jako osudy jiné. Skutečný dramatik usiluje o to, aby uprostřed společenské situace vytvořil lidské typy s jedinečnými charakterovými vlastnostmí. Je-li život odrazem obecných podmínek, pak tyto podmínky posilují jeho rozhodnost či váhání, smutek i úsměv, ironii nebo shovívavost a velkorysost. Vtěleny v dramatický příběh, takto napsané postavy návštěvníka divadla zajímají a dostane-li to jím v režijním postižení i věrného obrazu společenských okolností, pak jde o představení, které zaujalo. Všechny čtyři tituly naší desky tyto požadavky splňují. První ukázka je připomínkou dramatického díla Jeana Anouilha, jehož hry Antigona, Skřívánek, Bláznivá ze Chaillot a další na našich jevištích zdomácněly a skýtají zajímavý pohled do lidské duše - obrazně řečeno. Autor se netají tím, že vůle člověku cokoliv velkého vykonat či dokonce ve společnosti měnit je marná, neboť všechno lidské konání se roztříští o vychozené kolejnice společnosti a světa. Tento pohled hraničí filosoficky často s existencionalismem, je neslučitelný s jakoukoli revoluční změnou a činí z člověka-jedince zcela neschopnou loutku. Anouilh je při tom schopný dramatik, své postavy píše s vyhraněnými charaktery, jeho hry mají konflikt, napětí a jsou především napsány s mimořádně vtipným, často až mistrovským dialogem. Anouilhovo drama Tomáš Beckett má historický námět a současně poslání. V titulní postavě představuje autor opět jedno ze svých lidských "koleček", muže, který se rozhodl dobrem a čestným vystupováním přesvědčit mazaného vladaře o tom, jak si lidé představují jeho vládu. Panovník si zpočátku váči jeho vlastností, dovede si dokonce spočítat, v čem jsou pro jeho panování výhodné; ale v krátké době rozpozná jako pravý feudál, že Beckettovy vlastnosti v sobě skrývají nebezpečí revoluce a při první příležitosti tedy obětuje své rádce mocenským zájmům. Dramatik zná život, lidi a zná také své řemeslo. Jeho Beckett není pouze světlou postavou; posmívá se jeho naivitě, upřímnosti a najde v spleti děje i chvíli, ve které se hrdina shlédne v představě o neomezené moci. Panovník, vykreslený se všemi požívačnými rysy středověkého mocipána, je mazaný, zná původ své moci, cení její význam a přesto pro něj najde autor krátké okamžiky, ve kterých by zkusil jednat dobře a ušlechtile. Tato snaha vypodobněná na krátkých plochách se však natolik střetá se skutečnou vůlí porobeného lidu a zdá se být při tom natolik nebezpečná jiným vladařům a všemocnému kléru, že ji Beckettův protihráč-vladař rychle zavrhuje. Tak z postavy panovníka mluvícího lidovým jazykem s někdy až vulgárním slovníkem roste obludný typ středověkého samovládce, jemuž je koruna na hlavě vším - i rozhřešením pro zlé činy. Zcela anouilhovsky je sice morálně poražen, ale vládne dál; Tomáš Beckett přes svou ušlechtilost zaniká. Kolečko je pro další chod mocenského soukolí přebytečné, je dokonce škodlivé. Inscenace této zajímavé hry žije na scéně Národního divadla a v podání její činohry již několik sezón. Nastudoval ji Václav Hudeček, tehdy ještě pohostinsky, a hlavní dvě postavy obsadil co nejpřípadněji. Rozmařilého a urozeného vladaře hraje zasl. umělec Martin Růžek, Tomáše Becketta zasl. umělec Radovan Lukavský. Více než sto repríz bylo důkazem, že přes veškerou obtížnost jde o živé, k dnešku hovořící divadlo. Dva dialogy vladaře a Becketta zachovávající na desce filosofii obou postav dávají nahlédnout i do objektivních zákonů, podle nichž se panovník v různých situacích řídí a které mají za následek nespokojenost a často i utrpení lidí. Monology o lásce z Marceauovy komedie Vajíčko (režie Ota Ornest, inscenace Městských divadel pražských) je v pravém slova smyslu pars pro toto celé hry. Obsahuje trosky lyrického zaujetí, pomalu se propadajícího v písku ironie, skepse a cynismu. V nositeli této palety pohledů však autor neposuzuje pouze typ, člověka, ale celou společnosti a její morální kvality. Nemoc zvaná znesvěcení všeho krásného a ušlechtilého hledá na mravech doby a je zachycena v titulní postavě hry s přímo klasickou rozporností. Inscenace zaujala na divadle výtečnou režií s uměním rozehrát konverzační situace a pak zejména hereckým výkonem zasl. umělce Václava Vosky, který je také zachován na desce. Voskův jemně ironický tón, jeho elegance, mnohotvárnost hereckých prostředků až po prvky absurdního divadla, to vše udrželo představení na scéně Městských divadel pražských po několik let a právem zařadilo její typickou ukázku na další desku "Inscenace, které zaujaly". Mnozí feudální vladaři jsou všudypřítomni i v dalším dramatu, jehož úryvky otevírají druhou stranu desky. Svou dramatickou kroniku z třicetileté války nazval německý komunistický dramatik Bertolt Brecht Matka Kuráž a její děti. Hru má svou vazbu na Čechy, Matka Kuráž pochází odkudsi z Moravy a devastovaná země, kterou projíždí se svým kramařáským vozem, připomíná velmi často v trosky měněnou českou zemi za let nekonečně se vlekoucí vojny. Jestliže mluvíme o všudypřítomných feudálních vladařích, kteří diktují osudy Matky a jejích dětí právě tak jako biřiců, žoldnéřů a velitelů, jimž tyto děti postupně padají za oběť, pak proto, že, ač ve hře přímo nevystupují, proti jejich rozhodování jsou všechny postavy bezmocné, pokud nemyslí na vzpouru. Brechtova hra je přesnou marxistickou analýzou světa moci, jeho pomocníků a lidových vrstev, kterým nepomůže individuální odpor - ani mazanost Matky Kuráže, ani důvtip polního kazatele, ani přizpůsobivost vojenského kuchaře, nepomůže ani vzpoura němé dcery Katrin, která se snaží bubnováním na poplach zabránit novému krveprolití - to všechno je marné, dokud se roztříštěné síly nesemknou. Brechtova hra má zajímavé osudy. Vznikla v letech autorova exilu a měla svou premiéru v německém divadle v Curychu, jediné scéně, kde v době hnědého hitlerovského moru zněla demokratická němčina. V tehdejším představení hrál úlohu kuchaře Wolfgang Heinz a roli němé Katrin Helena Weiglová, pozdější dlouholetá představitelka Matky Kuráže. Na desce zaznívají dialogy z Brechtova dramatu v podání umělců pražského Národního divadla, kde hru uvedl režisér Činoherního klubu Jan Kačer. Představení je velkým hereckým koncertem především zasl. umělkyně Dany Medřické v titulní roli a jejího hlavního protihráče - polního kazatele, v němž dokumentuje své nevšední herecké umění nár. umělec Karel Höger. Oba umělci jsou také, spolu s Petrem Štěpánkem, interprety dvou klíčových scén Brechtova dramatu. Poslední ukázka je úryvkem z dramatizace Tolstého románu Anna Karenina. Jsou desítky pokusů o jiná umělecká zpracování tohoto hlubokého díla, jehož děj by sám o sobě líčil běžný manželský trojúhelník, nebýt hlubokého psychologického pohledu a průzkumu společenského podhoubí, jež tvoří konvence a vžitý mrav a jež brání všemu lidskému, tedy i lásce. Není možné v několika větách charakterizovat význam Tolstého díla pro všechny minulé, dnešní i budoucí generace, lze však říci, že se většině dramatizátorů při nejlepší vůli nepodařilo postihnout psychologickou a společenskou hloubku Tolstého pohledu, i když verze Městských divadel pražských a inscenace Ivana Weisse zachovávají alespoň to nejpodstatnější. Za to herecké výkony Jaroslavy Adamové, Felixe le Breux a Petra Kostky v trojúhelníku Anna-Karenin-Vronskij jsou důkazem moderního chápání klasického Tolstého odkazu a zasloužily se nejvíce o divácké zaujetí pro divadelní představení, jehož dva výstupy jsou závěrečnou kapitolou naší desky. Zbývá dodat, že deska je tedy pozoruhodným průhledem do různorodé a společensky závažné dramaturgie pražských divadel, ale také dokumentem režijní a herecké tvorby uplynulých let, která zaujala diváky vždy, když se podařilo ryze divadelními prostředky zpodobnit osudy člověka v celé jejich složitosti a když inscenace bojovala o velké a věčné ideály, k nimž patří právo na lásku, na štěstí, na život, na mír.