Detail produktu

Hoří ti táta - Viktorie HanišováTohle bude sakra dobrá kniha… Spisovatelce Ladě, jejíž slibně nastartovaná kariéra poslední dobou trochu stagnuje, právě v nakladatelství zkritizovali rukopis nového románu. Proto si hned nevšimne, že mužem, který se na děsivých záběrech vysílaných všemi médii upaluje před budovou Poslanecké sněmovny, je její otec. Nečekaný odchod bývalého výzkumníka Akademie věd – a to, co k němu vedlo – ve zdrcené hrdince, která právě přišla o posledního blízkého člověka, probouzí množství…

Hoří ti táta - Viktorie HanišováTohle bude sakra dobrá kniha… Spisovatelce Ladě, jejíž slibně nastartovaná kariéra poslední dobou trochu stagnuje, právě v nakladatelství zkritizovali rukopis nového románu. Proto si hned nevšimne, že mužem, který se na děsivých záběrech vysílaných všemi médii upaluje před budovou Poslanecké sněmovny, je její otec. Nečekaný odchod bývalého výzkumníka Akademie věd – a to, co k němu vedlo – ve zdrcené hrdince, která právě přišla o posledního blízkého člověka, probouzí množství palčivých otázek. Proč to udělal? Znala vůbec svého otce? Jakou roli sehrál v jeho tragickém konci kontroverzní politický aktivista, kterého opakovaně zmínil ve svém dopisu na rozloučenou? A není s ní samotnou něco špatně, když v ní otcova zbytečná a bolestivá smrt otevřela stavidla inspirace a pomohla jí konečně najít silný námět pro další knihu? Román oblíbené české prozaičky tom, že politika je vždycky osobní, nabízí hluboký ponor do hlubin současné společnosti a jejích neuróz. A také pohled do tuzemského zákulisí spisovatelského řemesla. „Zatímco dřív ze mě prýštily příběhy samy od sebe, teď už mi to tak nesype. Měla bych to rvát na sílu? Má autor právo krást ostatním osobní příběhy a uplácat z nich text? Je ospravedlnitelné, když poodstoupí od světa a dívá se na něj jako na inspirační zdroj? Spolu s politikou jsou to témata, která mnou lomcují. Když jsem si tohle ujasnila, stačilo pár týdnů a rukopis byl na světě.“ – Viktorie Hanišová, autorka Když jsi byla malá, hodně ses bála. Večer to ještě šlo, skrz mléčné sklo na dveřích jsi vídala světlo v předsíni a v něm míhající se stíny rodičů, skoro každý večer se pohádali, byla to tvoje ukolébavka, po níž jsi dokázala usnout. Jenže pak ses v noci vzbudila a v tvém pokoji bylo strašné ticho, takové ticho, až tě rozbolely uši, a černočerná tma, ve které byly vidět obrysy příšer. Nejdřív to byla různá nebezpečná zvířata, žralok nebo třeba tygr, ve tmě se leskly jejich zuby. Pak ses začala děsit různých nestvůr, lidí se dvěma hlavami nebo s žádnou, lidí bez kůže a otevřenou lebkou.Bála ses pohnout, ležela jsi paralyzovaná pod dekou, kdyby ses pohnula jen o milimetr, všimli by si tě a pak by tě zahubili, ne, ještě hůř, nejdřív by tě mučili, dlouho a systematicky, a pak by tvoji mrtvolu jen tak pohodili, jako ohryzek. Za chvíli ti začalo být horko, zpocené pyžamo se ti přilepilo k tělu, kapky potu ti stékaly po spáncích. Strašně tě to svědilo, ale podrbat ses nemohla, to by tě jinak zmerčili, nechtěla jsi umřít, ještě ne.Nakonec už to nešlo, byla jsi úplně uvařená, strhla jsi ze sebe peřinu a běžela jsi k rodičům. Lehla sis mezi ně, i když máma protestovala, zítra musí vstávat brzo, nemáš jim tam co lézt. Ty jsi ale nemohla jinak, už ses nemohla vrátit do toho pokoje plného příšer, a tak ses k mámě otočila zády a sledovala jsi tátu, jak v posteli klidně oddychuje. Proti oknu byl vidět jen jeho obrys. Za chvíli tě napadlo, jestli je to vůbec tvůj táta, co když to je příšera s krhavýma očima a drápy namísto prstů? Drkla jsi do něj, táto, já se strašně bojím. A táta tě pohladil po tváři, ničeho se neboj, Laděnko, žádné příšery neexistují, to jsou jen výmysly, jsi v bezpečí.A tebe to na chvíli uklidnilo, ale stejně ses později začala bát lidí, a to bylo ze všeho nejhorší, měla jsi hrůzu z tajemných postav bez tváře, které na tebe číhají, aby tě znásilnily, zardousily a rozčtvrtily. To už jsi k rodičům do postele nechodila, byla jsi na to moc velká a táta tě stejně nemohl uchlácholit, protože zrůdy, které by ti chtěly provést něco takového, na rozdíl od bájných příšer skutečně existují.I teď se takových lidí bojíš, chloupky na kůži máš zase úplně naježené. Máš strach z takových oblud, které stahují lidi z kůže a vypichují jim oči, jako to udělali s tvým tátou. A že jich je všude kolem plno, jako plevele, co se ti množí v záhoně. Jedno takové máš právě před očima a nejradši by sis před ním zase zalezla pod peřinu a už nikdy se nepohnula, nechceš mít s ním co do činění. Jenže musíš, nic jiného ti ani nezbývá, ty musíš pomstít svého tátu. Díváš se na tu zrůdu na displeji telefonu a najednou v tobě procitne odvaha, nejdřív je to jen malá jiskřička, ale pak se zažehne plamínek. Jsi plná zlosti a odhodlání. – ukázka z knihy