Detail produktu

Povídky tenorsaxofonisty - Josef ŠkvoreckýHraju na tenora a zůstávám tady… Namísto vysněného socialismu zavládla v Československu po roce 1948 totalita podle sovětského vzoru. Danny Smiřický se snaží do ničeho nenamočit a věnuje se svým největším vášním – hraní na tenorsaxofon a milostným dobrodružstvím –, jenže pod dohledem soudruhů to jde někdy ztuha. Zvlášť když se k muzice a lásce občas připlete politika a on musí čelit kritice krásné Američanky či kamarádovu přemlouvání k emigraci. Ale to není nic proti…

Povídky tenorsaxofonisty - Josef ŠkvoreckýHraju na tenora a zůstávám tady… Namísto vysněného socialismu zavládla v Československu po roce 1948 totalita podle sovětského vzoru. Danny Smiřický se snaží do ničeho nenamočit a věnuje se svým největším vášním – hraní na tenorsaxofon a milostným dobrodružstvím –, jenže pod dohledem soudruhů to jde někdy ztuha. Zvlášť když se k muzice a lásce občas připlete politika a on musí čelit kritice krásné Američanky či kamarádovu přemlouvání k emigraci. Ale to není nic proti dramatickým, ba i tragickým lidským osudům, které zpovzdálí sleduje nebo se o nich doslechne. Ve společnosti, kde už neexistují vinní a nevinní, nýbrž pouze již odhalení a dosud neodhalení, se totiž dobře vede převlékačům kabátů a ohýbačům hřbetů, zatímco poctivé, upřímné a hodné duše obvykle tahají za kratší konec provazu. A tak na každého zbabělého soudce s růžovoučkou tvářičkou od dobrého papáníčka a těžkého vínečka připadne nějaký ubohý mladík, který skončil za katrem s cejchem třídního nepřítele, zlaté mládeže či příživníka. Jen dívky – tedy jsou-li mladé, krásné a ke všemu svolné –, to mají i za komunismu o něco lehčí, protože kádrové posudky jsou jedna věc, ale pěkná ňadra, zadek a oči jsou věc druhá. Povídky psané v polovině 50. let 20. století jsou výmluvným dokumentem nelehké doby a také nenaplněného snu autora, který odjakživa víc toužil stát se muzikantem než spisovatelem. Některé z nich se objevily v souboru Hořkej svět (1969), jako celek pod názvem Povídky tenorsaxofonisty nakonec vyšly až roku 1993 coby poslední titul exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které se svou chotí Zdenou Salivarovou založil v Torontu, a o rok později v domácím prostředí jako součást 2. svazku Spisů Josefa Škvoreckého, nazvaného Příběhy o Líze a mladém Wertherovi a jiné povídky. Osudy lidí, o nichž zde Josef Škvorecký psal, pak v 90. letech sám zpracoval do scénáře TV filmu Malá pražská matahára, ale na obrazovky se dostaly teprve v roce 2009, kdy se staly předlohou televizního snímku Rytmus v patách režisérky Andrey Sedláčkové s Vojtěchem Dykem a Marikou Šoposkou v hlavních rolích. OBSAH:1. Panta rhei, 2. Pravdy, 3. Práce pro kádrováky, 4. Jak je lízli, 5. Malá pražská matahára, 6. Dobře prověřená Lizetka, 7. Krpatovo blues, 8. Bebop Richarda Kambaly, 9. Dokud nás smrt nerozloučí, 10. Dialogus de veritate + 11. Autorova poznámka„Na jedné věci si zakládám: v dobách, kdy tolik mých vrstevníků psalo nekritický nebo i kritický, ale socialistický realismus, já dělal v letech 1954–1955 Povídky tenorsaxofonisty. Snažil jsem se v nich zachytit svou tehdejší zkušenost, a to jazykem v české literatuře, pokud jsem věděl, předtím nepoužitým. Zněla mi z něho americká „cynická“ nebo „drsná“ škola: možná jen mně, možná že to tam skutečně bylo. Nebyl jsem tak naivní, abych artefakt nabízel k vydání.“ – Josef Škvorecký, autor Když hrajete na tenora, dřív nebo později si tu otázku položíte.K čemu je to vlastně a proč a tak dále a vůbec.Totiž život.V dějinách hudby je saxofon, řek bych já, nejpřevratnější vynález. Protože on mluví. Skoro jako člověk, a vlastně líp. Neříká slova. Říká podstatu.Samozřejmě, Jack Teagarden, Kid Ory atd. umějí mluvit i na trombón. Anebo dobrý starý Dippermouth na trumpetu. Anebo Billy Butterfield.Ale instrument, který skutečně mluví, je saxofon.A speciálně tenor.Nemůžete na něj zpívat jako na klarinet, ani jásat jako na trubku, ani majestátně hřímat jako na pozoun.Ale mluvit.Je to nejhumanističtější nástroj na světě.Jen si ho poslechněte.Takže každý dobrý tenorák dřív nebo později se na tu otázku zeptá, zvlášť taky proto, že když si vyděláváte na chleba v nějaké té neónové mušli a místo do not koukáte na ten navoskovaný ring, kde sebou sem tam cukají obě pohlaví, poznáte něco o životě.Někdy ale pořádně.A pak vám je třeba najednou divné, k čemu a nač a proč, a jestli se to vůbec rentuje.Jo, na tuhle otázku se ovšem odpovědi nedodávají.Zůstává pouze temné podezření, že je to všechno jenom tak, pro samo sebe, pro legraci a pro ten špás, a člověku je z toho nanic. – ukázka z knihy